Blog: Nekonečné léto v Malajsii IV.

Blíží se konec mého dalšího asijského dobrodružství a já už se sakra těším domů. Těším se, že letos oslavím narozeniny doma se svými blízkými, těším se na české léto, těším se na domácí palačinky od mamky, na svíčkovou od babičky, na společné snídaně (ať už v našich oblíbených kavárnách nebo doma) s mým mužem a taky na naši fenku. Čím déle cestuji, tím více si vážím obyčejných a všedních radostí a hlavně společného času s těmi nejdůležitějšími v mém životě.


Návratem domů na léto se ale s blogem neloučím, určitě chci pokračovat, i když mé příspěvky budou asi jiné. Čeká mě spousta nových zkušeností a jedny z nejdůležitějších okamžiků života, na což se moc těším, i když si nejsem jistá, jak moc o nich budu psát takto veřejně. Ztráta soukromí je vlastně asi ten nejdůležitější důvod, proč bych se nikdy nepřihlásila do žádné soutěže krásy. Nehledě na to, že si myslím, že jsou úplně k ničemu (tedy aspoň pro pracující modelku).
A jak bych zhodnotila můj pobyt v Kuala Lumpur? Pracovně rozhodně kladně. Měla jsem možnost pracovat pro skvělé značky jako Miu Miu, Moschino, Longchamp, Kate Spade, Tiffany&Co, znovu jsem fotila pro Marie Claire, dostala jsem několik katalogů, kampaň a nespočet přehlídek, díky kterým se konečně cítím silná v kramflecích, co se týče mé chůze na mole a to i v dlouhých šatech. Rozhodně to byly produktivní tři měsíce a já jsem na sebe pyšná, že se mi podařilo si najít čas a sílu na psaní tak, jak jsem původně chtěla. Také se mi podařilo splnit si své předsevzetí vyzkoušet nějaká nová místní jídla, protože i když mám asijskou kuchyni moc ráda, tak zrovna malajská není moje oblíbená. A tak jsem využila toho, že je Malajsie opravdu multikulturní a vyzkoušela něco z indické, čínské, thajské a hongkongské kuchyně.
Čas od času si pokládám otázku, jestli mě modeling změnil. Spousta lidí má tendenci soudit ostatní podle toho, co zrovna vystavili za fotky na svém instagramu nebo jiné sociální síti a já se jim nedivím. Je přirozené, že chceme ukazovat jen ty hezké věci a ostatní pak vidí jen část našeho života. Spousta lidí mě už od dětství vnímala jako tu nepřístupnou a namyšlenou. Nejsem si úplně jistá, proč jsem se s tím tak často setkávala, ale vždycky mě pak potěšilo, když jsem to dotyčnému svým chováním vyvrátila. Nikdy nezapomenu na moji první cestu do Istanbulu, kde jsem fotívala katalog pro stejného klienta od rána do večera. Každý den jsme nafotili desítky outfitů a já pokaždé, když mi někdo upravil vlasy, podal oblečení, přepudroval nos nebo jakkoli jinak pomohl, poděkovala. Jednoduché "thank you" mi přišlo jako slušnost, jednoduché vyjádření vděčnosti za jejich pomoc, trochu samozřejmost a jakási úcta k práci druhých. Po pár dnech si toho už začali všímat ostatní modelky a několikrát se mě ptaly, proč pořád děkuji, vždyť je to jejich práce. Ano, je to jejich práce, ale to neznamená, že se k nim nemohu chovat slušně a poděkovat jim. Nikdo z modelek to nepochopil a častokrát to ani nechápali ti, kterým jsem děkovala.
O pět let později, úplně na jiném místě, ale podobná práce. Zase jsem fotila katalog, kde jsem za den nafotila desítky outfitů a pokaždé stylistce poděkovala za její pomoc. Je to můj stálý klient, který mě zná už od minulého roku, kdy jsem byla v Malajsii poprvé. Rádi spolu spolupracujeme a dokonce si myslím, že mezi mnou a týmem vzniklo jakési milé přátelství, jaké může vzniknout během vzájemné spolupráce. Neodpovídají mi na moje poděkování, ale já s tím nepřestanu. Cítím, že to mě dělá jinou od ostatních, kteří si ne vždy váží práce a to hlavně práce ostatních okolo sebe. Pět let je dlouhá doba a za tu dobu jsem řekla děkuji mnohokrát. Pro někoho jsou to prázdná slova, pro mě ale mají obrovský význam. Znamenají to, že jsem se nezměnila, že pořád stojím pevně nohama na zemi a vím, že moje modelingová kariéra může kdykoli skončit a tak si ji musím užívat, jak jen to jde. 
PS: Nezapomeňte mě sledovat na mém instagramovém profilu @dominikabravencova, kde se vždy dozvíte všechny novinky z mého soukromého i modelingového života! 

Komentáře

Oblíbené příspěvky